Když jsme se vypravovali na Dubový vrch, měla jsem zraněný prostřední prst pravé ruky a k zápěstí sahající sádrovou dlahu. Prkotina, řekli byste, ale jen do okamžiku, než se tato obludnost stane právě vaším osobním vlastnictvím. Ruka je najednou těžká, překáží a jen stěží se do ní dá něco uchopit. Jakmile chcete zaměstnat zbývající zdravé prsty, prostředník solidárně protestuje pořádnou bolestí. Překvapí vás, co všechno se dá naučit dosud zcela nešikovnou levačkou a naopak nepříjemně zaskočí situace, kdy zkrátka potřebujete ruce obě. Moje nálada byla na bodu mrazu a pevně jsem doufala, že příroda pomůže zapomenout na nepříjemné chvilky s nechtěnou bílou rukavicí. Hora, tyčící se nad křižovatkou na Radim, je krásně tvarovaná a z dálky viditelná. Po pár minutách chůze, po pravé straně silnice, směřující od křižovatky ke zmíněné vesnici, stojí Boží muka. Cesta, odbočující v těchto místech k lesu, les nejdříve jen kopíruje a nabízí překrásné výhledy. Nemohli jsme se vynadívat především na krásný Radimský kopec a jeho okolí nebo na neméně krásnou oblast Bednářského vrchu. Zprava je cesta lemovaná lesním porostem, jak jinak, na Dubovém vrchu hojně zastoupeným právě duby. Po jednom kilometru, tentokrát již přímo v lese, je opatřena závorou a po dalších sedmi stech metrech nás dovedla do sedla pod vrcholem. Nachází se zde odpočívadlo a zvláštní místečko. Košatý dub, obložený kamením, opatřený křížkem. Připomíná tragické ukončení jednoho lidského osudu. Sedlo slouží zároveň jako skládka dřeva a je tady několik cest. Ta, po které jsme přišli, je opatřena silniční značkou „slepá ulice“ a vede k Ježníku. Cesta vedle stromu s křížkem, směřuje dle lesních dělníků ke krnovské části Kostelec a také další ústí na hlavní silnici ke Krnovu. A je tu ještě jedna. Ta, po které jsme, po překonání obrovské louže, pozůstatku po předchozích několika deštivých dnech, směřovali k vrcholu. Míjeli jsme lesními zaměstnanci vybudované bahniště pro divoká prasata i pěkný myslivecký posed. Brzy jsme se dostali do míst, kde o sobě jen nezřetelně dávalo vědět město Krnov a ukázala se nám věžička cvilínského kostela. Poslední desítky metrů jsme překonávali přerostlou trávou, ale to se již rýsovalo nejvýše položené místo. Skrývá se za oplocením, někde mezi porostem krásných, odhadem možná sotva osm let starých boroviček. Vypadaly skvěle a pohled na ně doslova pohladil na duši. Po návratu do sedla jsme se vydali směrem k Ježníku, odkud jsme měli zajištěný odvoz. Brzy cesta křižovala modrou turistickou značku, vedoucí vpravo přes Bezručův vrch ke krnovskému vlakovému nádraží, vlevo k ježnické léčebně. U této křižovatky stojí další, velmi pěkné odpočívadlo. Neznačená část cesty pokračuje podle mapy kratším směrem do blízkosti ježnické restaurace Pohoda. My jsme zvolili delší, modře značenou trasu, vedoucí k léčebně. Prošli jsme si celou osadu. Pěkné stavby, věžička s hodinami, krásný keř magnolie, lipová alej a pohoda v Pohodě, byly krásným zakončením našeho výletu na Dubový vrch.

Vyšlo: Deník 11. 7. 2008
Autor: Helena Rusková