Kdykoliv jedeme s manželem do Krnova, přitahuje moje oči Velký Tetřev. Můžeme ho sledovat při průjezdu obcí Nové Heřminovy nebo v opačném směru brzy po výjezdu ze Zátora a to nad železniční stanicí Milotice n. O. Do špičky tvarovaný vrcholek vyčnívá nad okolním terénem, jako by vládl této horské oblasti nebo snad držel stráž nad svými nižšími sousedy. Na trase Bruntál - Krnov je nejvyšším vrcholem této části Nízkého Jeseníku. Ze silnice u Nových Heřminov, která leží v nadm.výšce zhruba 400 m, je k nejvyššímu bodu hory slušné převýšení. Na Velký Tetřev nevede turistické značení. Jak snadno se dá v horách zabloudit, jsme si již nejednou vyzkoušeli. Tuto stranu hor ani podhůří vůbec neznáme. Snad proto zůstával Velký Tetřev, jakkoliv lákavý, někde na konci pomyslného seznamu našich plánovaných výletů. Nakonec jsme se přece jen rozhodli. Nechtěla jsem ponechat nic náhodě a začala získávat informace. V době internetu není problém najít kontakt na starostu obce. Dostat ho k telefonu se však podařilo teprve na třetí pokus. Stejné to bylo i na telefonní lince revírníka. Nelitovala jsem. Na druhé straně telefonního sluchátka se vždy ozval příjemný hlas, po každé jiný. Obec Milotice n. O., dosud zcela neznámá a cizí, začala dostávat nový obraz. V televizním pořadu 13. komnata mě zaujalo jedno moudro, vyřčené herečkou Květou Fialovou: „Zlo křičí, ale dobro je potichu“. Při zatím jen hlasovém kontaktu s občany v Miloticích n. O. se mi připomnělo a řekla jsem si: „Nechme občas dobro alespoň zašeptat.“ A tak bych chtěla tiše sdělit, že v Miloticích n. O. žijí milí lidé, ochotni věnovat kousíček svého času zcela neznámému člověku. Tento fakt má v mém příběhu další pokračování. Zastavili jsme u prvního domku na levé straně v obci. Sice mě trochu zaskočil veliký pes v zahradě, ale jeho majitel byl stejně vstřícný jako ti, o nichž jsem se již zmínila. Ukázal nejvýhodnější směr k vrcholu hory, vysvětlil cestu a přidal ještě pár zajímavostí navíc. Dozvěděli jsme se, že na vrcholu stála kdysi dřevěná rozhledna, kterou ještě pamatuje, i když spadla již před několika desítkami let. Do nejvyšších míst má léta vyšlapanou cestičku. Vodíval tam svého malého vnoučka, který již vyrostl v pořádného mladíka. Na samém vrcholu ti dva spolu postavili malou kamennou pyramidu. Tu jsme samozřejmě po výstupu na vrchol, podrobili pár cvaknutím fotoaparátu, stejně jako skalní útvar těsně pod vrcholkem. Manžel obdivoval krásné modříny, které zde rostou společně se smrkovým a bukovým porostem. Škoda, že z hory není výhled. Ani o krásné pohledy jsme však připraveni nebyli. Po návratu k úpatí hory, vysoko nad rozsáhlými lučinami, nás přivítalo podzimní sluníčko a modrá obloha. S překvapením jsme zjistili, že je odtud výhled na Petrovy kameny i Praděd a také na Vysokou horu nad naším městem. Štěstí nás provázelo také při návštěvě obecního úřadu, kde jsme obdrželi brožurku o historii obce. Se zájmem jsem si přečetla informace o doosídlování obce slovenskými občany z okresu Medzilaborce, ale také i občany z jihu Moravy a jiných míst republiky. Už vím, co pro místní znamená jméno Jan Ivanco, že v obci dokázali vedle sebe žít v míru katolíci společně s pravoslavnými, jaké byly začátky společného zemědělství a jak se ve vsi dnes podniká. Vím také o lidových zvycích i aktivitách místních občanů. Cestu na Velký Tetřev raději neporadím. Zabloudil zde již nejeden houbař, jak nám prozradil místní občan. Můžete se zkusit jen tak zastavit a porozhlédnout v obci. Z části Jelení se odkrývá nádherný pohled na horu Velký Tetřev, od jejího úpatí až po samý vrcholek. V těchto dnech je nádherně oděná do žlutě, oranžově hnědých podzimních barev. Máte-li rádi památky, za pohled stojí hřbitovní kostel nebo snad pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého.

Vyšlo: Deník 19. 10. 2007
Autor: Helena Rusková