Také Jelení vrch je součástí hřebene, který se táhne od obce Karlovice k Heřmanovicím. V turistice jsme byli začátečníci. Jednou, při toulkách po horách nad naším městem, jsme narazili na hřebeni Jeleního vrchu na bunkry. Těch je v oblasti Jeseníků spousta. Tak vysoko, přímo podél vrcholové pěšiny, působily nečekaně a také tajuplně. Vrchol byl tehdy travnatý, bez stromů. I když nebylo vidět do údolí a na město, bylo zde krásně. Společný výlet. Domluvila jsem skupinu duchovně spřízněných duší s jejich ratolestmi a jednu květnovou neděli před dvaceti lety jsme vyrazili na výlet. Byla nás pořádná tlupa. S dětmi celkem dvacetjedna. Nechali jsme se dopravit na nejvyšší místo na silnici mezi Vrbnem a Heřmanovicemi. Odtud vede k horám nejkratší cesta. Cíl jsme málem nenašli. Asi po dvou kilometrech chůze jsme dorazili do sedla hory Jedlová. Dnes je zde rozcestník a vede tudy žlutě značená turistická trasa. Tehdy jsme si museli poradit sami. Brzy potřeboval nejmladší účastník pochodu, náš sotva desetiměsíční prvorozený vnuk Lukáš, nakrmit. Zeť odložil sedačku, dcera se usadila s batoletem do trávy. Ostatní se zastavili také. Bylo jim jedno, kam je nohy nesou. Užívali si sluníčka, v překrásné přírodě jim nic nechybělo. Jen já jsem zneklidněla. Uvědomila jsem si, že cesta začala klesat. Nízký mladý smrkový porost umožňoval pohled na hřebeny hor. Tu, na kterou měly směřovat naše kroky, jsem poznala, ale z opačné strany. Manžel, který klidně komunikoval s ostatními, nepostřehl, že jsme si zašli. Jeden z účastníků utrousil uštěpačnou poznámku: „Nějak jsi pobledla, co?“ Museli jsme se vrátit do sedla. Konečně jsme nabrali správný směr. Pocit, že snad ty bunkry nenajdu, mě ale neopustil. A já je dětem slíbila! Nakonec se výlet vydařil. Děti běhaly kolem bunkrů a dospělí měli co dělat, aby své ratolesti ukočírovali. Krásný květnový den nás obdařil sluníčkem, oblohou bez mráčků i radostí z nádherné přírody. Hlavně však kouzlem společných zážitků. Jelení vrch po dvaceti letech. Na vrcholek s bunkry jsme se s manželem vypravili znovu, tentokrát delší trasou přímo z Vrbna. Nejstarší vnuk je dávno student a na jeho místo nastoupil nejmladší, Kubík. Prozkoumal terén kolem lesní chaty Marien, našel větev, co vypadala jako zbraň a takto ozbrojen, usedl se svačinkou na lavičku u ohniště. Brzy poté jsme narazili na žlutou turistickou značku. Měli jsme vyhráno. Věděli jsme, že nás žlutá k bunkrům bezpečně dovede. Jak jen se za těch dvacet let terén změnil. V okolí bunkrů vyrostl mladý les a kouzlo otevřeného vrcholku bylo tatam. Jeden z bunkrů jsem málem přehlídla. Skrývá se diskrétně mezi mladými stromky. Malý turista byl i tak spokojený. Okolí bunkrů podrobil klučičímu zjišťování, zda by se nedalo vylézt nahoru. Nedalo, ani za pomoci dědečka. Nakonec si tedy vylezl, jako obvykle, na bezpečně vypadající posed v sousedství bunkrů. Starší sestřička, která ten den byla ve škole, záviděla. Kdepak by ale holka takovou náročnou túru ušla! Stejně jí bunkry dlužíme. Možná někdy, zase tím kratším směrem z cesty nad Heřmanovicemi.

Vyšlo: Deník 21. 3. 2008
Autor: Helena Rusková