Chcete prožít krásný slunečný den s rodinou v přírodě? Přijeďte do Vrbna p. Pr.

Zámecká hora je zdaleka viditelný výrazný vrchol. Majestátně se tyčí nad samým začátkem vrbenské místní části Ludvíkov.

Východiskem k výšlapu je restaurace Koliba. První červené místní značení (čtverec dělený na bílý a červený trojúhelník), najdete na stromě vpravo nad restaurací.

Asi po pěti stech metrech vás dovede k rozcestníku s názvem Pod Zámeckou horou. Po chvíli se značení rozchází do dvou směrů. To proto, že trasa horu obchází dokola. Pravý směr je zajímavější. Úzká asfaltka poměrně rovnoměrně nabírá výšku a chůze není nijak náročná. Zprava se otevírají pohledy do údolí Střední Opavy a na zalesněné svahy Pytláku. Za zády zůstává otevřený výhled na Vrbno p. Pr., Obří vrch nad Karlovicemi (vrchol s vysílačem) a celý hřeben Zlatohorské vrchoviny nad částí Mnichov. V přímém směru se odkrývají vrcholy Karliných kamenů a částečně i Jeleních louček. Cestou budete míjet několik menších skalních útvarů, či různě rozesetých velkých kamenů. Příroda tu dokázala vykreslit zajímavé scenerie.

Asi po jeden a půl km od rozcestníku červená odbočuje vlevo na lesní stezku, spojující asfaltku s jinou, vedoucí z druhé strany hory. Po ní dojdete zhruba po pěti stech metrech k dalšímu rozcestí, tentokrát Zámecká hora (sedlo).

Ze sedla, opět vlevo, vede asi pět set metrů dlouhá, značená pěšina k vrcholu. Pomalou chůzí malebným terénem, se stále ještě přijatelným stoupáním, doputujete pod vrcholek hory. Teprve poslední metry prudce stoupají vzhůru do míst, kde kdysi stával hrad Frünstenwalde, který vznikl někdy ve 13. století.

Samotný vrcholek je kouzelným místem. Kromě sporých zbytků základů hradu se nabízí pohled hluboko do údolí a odkrývá se vrchol Jeleních louček, z cesty viditelný jen částečně. Zajímavý je pohled na hřeben Loupežníku, Pytláku a ze všech stran vždy nádherného a dominantního Medvědího vrchu, s dobře viditelnou Solnou chatou na úbočí. Pohled na Vrbno a Ludvíkov sice zčásti zakrývají stromy, ale i tak se dají rozeznat některé známé objekty.

Na vrcholku je dost místa k usazení a vybalení obsahu batůžků. V přírodě a zvlášť po troše fyzické námahy, úžasně chutná.

My jsme se na horu vydali po neuvěřitelných pětadvaceti letech. Vnučka vyběhla na vrcholek za mého přísného dohledu jako první. Zbytek výpravy jsme nechali daleko za sebou. Její bratříček v sedle poněkud rezignoval, ale prudkým chodníčkem k vrcholu se šplhal již zase s úsměvem a slovně povzbuzoval dědečka. Zatím co snacha v němém úžasu hledala co nejkrásnější místa pro objektiv fotoaparátu a také vnučka se pokoušela o své první snímky, my jsme se synem vzpomínali. Když tady s námi stanul poprvé, bylo mu tolik, jako dnes jeho Kubíkovi. Děti se, poněkud bázlivě a překvapeně, dívaly do údolí i na vrcholky hor a objevovaly zajímavosti, kterých bychom si my, dospělí, snad ani nevšimli. Dokonce zapomněly na své obvyklé popichování a důsledně dbaly bezpečnostních pokynů rodičů.

Po návratu z vrcholu hory do sedla je nejlepší pokračovat po červeně dobře značeném okruhu ve směru dosavadní chůze. Cesta v tomto směru již není zajímavá, ale je o něco kratší. Celá okružní trasa i s odbočkou k vrcholu měří 6 km. Slušné převýšení (274 m) se dá velmi dobře překonat. Beze spěchu a se spoustou zastávek jsme zvládli celou akci za necelé čtyři hodiny. 

Přeji všem, kteří se nechají inspirovat mými řádky, krásné zážitky.  

Vyšlo: Deník 16. 5. 2008

Autor: Helena Rusková